Vrátil se!
Ne, ne, ne. NEBUDEME o tom mluvit znovu a NENÍ to tradice. To, že máme v každém čísle recenzi na stavěcí strategii z Říma, není komplot, ale náhodná souhra okolností, vzniklá kvůli konjunkci Marsu s Jupiterem – nebo s něčím podobně velikým. A že ta poslední (dnešní) je nejlepší, je prostě proto, že do třetice všeho zlého a konec dobrý, všechno dobré.

Caesar!
Nechoďme kolem horké lázně, Caesar IV je tady, my ho hráli a jsme náramně spokojeni. Asi nevypadá tak krásně, jak nám z prvních obrázků připadalo, asi to není úplná bomba, revoluce a přerod, dokonce ani nových nápadů není zrovna moc, jenže se to celé tak nějak dobře hraje, hezky se v tom staví... a je to opravdu Caesar, fakt je to on...

Všechny cesty...
Je to trochu patálie a trochu směšné – minule jsme se tu rozplývali nad CivCity: Rome a i teď, poté, co jsme hráli hezkých pár dní nového Caesara, si myslíme, že je to moc dobrá hra. Nicméně jestli jsme vám ji tehdy doporučili jako nejlepší kousek ve svém žánru (tedy historické budování jakés takés zástavby), dnes už to s čistým svědomím udělat nemůžeme. Takže rozuzlení hned takhle na začátek, ať nemusíte čekat a zbytečně se nenervujete, moderní psychologie se domnívá, že to není zdravé: ty hry jsou skvělé obě, jedna má to a druhá zase ono. Kdyby nás pod krkem držel drsný Ivan a řekl, že si můžeme vybrat jenom jednu a tu hrát do zemdlení, asi bychom si vybrali Caesara, ale svět by nám přišel ukrutně nespravedlivý. Jasné?

... vedou do Říma!
Tak, konec filozofických žvástů, nejsme v antice! Zatím... Caesar IV navazuje na své předchůdce velmi mile a jednoduše – prostě běžná evoluce, pár nových featur atd. Někdo by řekl, že osmiletá pauza je osmiletá pauza (a rozhodně by měl pravdu), ale my si nebudeme hrát na puntičkáře a mamlasy a hned takhle v úvodu dáme najevo, že víme, že nejde o díl čtvrtý, ale (moment... jedna, dva...) osmý. Zavřete oči a bez škobrtnutí jmenujte: Caesar (1992), Caesar II (1996), Caesar III (1998), Pharaoh (1999), Zeus: Master of Olympus (2000), Emperor: Rise of the Middle Kingdom (2002), Immortal Cities: Children of the Nile (2004), Caesar IV (2006) – osmý, my to říkali! Všechny tyhle kousky dělali titíž týpci (s tím, že v průběhu samozřejmě do tvůrčího autobusu tu někdo nastoupil, tu někdo vystoupil, tu někoho kraksna přejela) a všechny se tak nějak točí kolem toho samého: budování města tak nechutně vysokého (rozlehlého, bohatého, krav plného – dle zadání té které mise), až samo božstvo uznale pokývne kebulí a sešle vám z nebes magické dialogové okénko s nápisem „Úkol splněn – chcete hrát dál, nebo se vrhnout na další?“ To všechno v různorodém prostředí a ve zpracování i designu stále lepším a lepším.


E-vo-lu-ce
Jak už jsme řekli, nejde o navazování na milión let starého stejnojmenného velikána, ale o postupný vývoj a následovníka pokračovatelů, a chcete-li uklidnit, pak ano, experimenty a výmysly z rozporuplného Children of the Nile byly spláchnuty se zbytky gladiátorů v aréně a za zvuku bubnů došlo k návratu k původním a osvědčeným principům. V některých oblastech šlo o návrat až příliš vehementní, takže jestli jste stejně jako my nenáviděli speciální obrazovku s poradci (microsoftí sponka, ale vousatá a v tóze) a slavili rok 2000 jako rok, kdy šli do pekel (Zeus je prostě integroval do hlavního výhledu), noste chvíli černou – jsou tu a horší než kdy předtím. Jinak jde ale spíš o příjemné věci, decentní hratelnost je zpátky, a jestli Children of the Nile chybělo to hlavní, tedy lepidlo, co by vás drželo u myši, tady už zase je. Tak pojďme probrat, co je nového, ať můžeme jít zase hrát...

Co to? Cae… co?
Dobře, blesková rekapitulace pro ty, kteří měli při našem výčtu her pocit, že mluvíme sanskrtem. Série starověkých stavěcích strategií od Impressions Games, později od Tilted Mill (lidé, co z Impressions utekli), se točí kolem jedné základní věci: stavění půvabného historického města, které je hezké shora, funkční zdola a zábavné mezi tím. Navrhovali jste ulice, tu stavěli obytnou chýši, tu jámu na jíl, tady se makalo a támhle se válely šunky. Stavění je ve všech těch hrách instantní (žádné pracovní síly, co nejprve zbudují lešení a pak se rok opírají o lopatu) a jakýmsi poznávacím znamením série je to, že se vaše město opravdu hemží opravdovými lidmi – ne tedy umělý SimCity ruch, ale opravdový městský architekt, jdoucí zkontrolovat Koloseum, nepadá-li.

Dámy a pánové: IQ!
O základní koncepční změně, novince a vůbec revoluci jsme mluvili už v preview v minulém SCORE – a pár vět o ní prohodíme i teď. Kromě posledního experimentálního Children of the Nile se všechny díly série držely jednoho zajímavého konceptu: roznášení zboží a služeb. Je to rys zajímavý, hravý, něco, co tvořilo ve skutečnosti jádro hratelnosti všech těch her... a něco, co zůstalo napříč všemi těmi stoletími tak nějak napůl nepochopeno. Totiž: všichni ti Caesarové a Emperoři fungovali tak, že většina vašeho městského lidu poněkud neobsahuje hlavu. Je možné, že v prvních dílech to bylo něco, na co prostě autoři neměli (ale třeba taky ne), každopádně postupně se z toho vyvinul princip, který byl zajímavý a dělal z pískovišťové stavebnice stavitelský oříšek. Fungovalo to zhruba tak, že (například) čas od času musel každou vaši stavbu navštívit městský architekt, jinak chátrala, až spadla. Vtip byl v tom, že vy jste postavili domek architekta, ten v něm byl – a jednou za čas vylezl a vydal se nazdařbůh městem. Nazdařbůh zcela doslova – když došel na křižovatku, hodil si kostkou (nebo mincí) a zvolil cestu dle toho, co padlo. Když už ušel dost políček, zase se vrátil a chvilku si odpočinul. Důsledek? Čím víc jste měli ve městě propletených ulic, čím víc odboček a zákoutí, tím byla větší šance, že k některým domům architekt nedojde, a ty spadnou – a tak jste město navrhovali rafinovaně, s citem a přitom účelně, aby se architekt dostal všude. Pomáhal vám k tomu váš břeskný mozek – a od dob Pharaoha také roadblocky alias políčka, přes která architekt nesmí. Tak, dámy a pánové, zdaleka největší změna v hratelnosti je právě tady. Architekt se předtím, než vyleze z domku, rozhlédne, najde nejbližší, nejvíce pobořený dům a pádí rovnou k němu. Pískot z prvních minut utichl a slzy vyschly a po pár hodinách musíme říct, že nám to až tak nevadí. Jistou větší mělkost v této oblasti vynahradí větší hloubka jinde a aspoň můžeme tvořit nápaditější města s kombinovanými čtvrtěmi a veselejší zástavbou.


Principové
Jak tedy hra funguje? Mno... pěkně. Postavíte kus silnice, k němu dva tři domky a chviličku počkáte, než přijdou první přistěhovalci. Potřesete jim pravicemi, poplácáte je po plecích a postaráte se jim o nějakou tu práci, nejlépe na poli, aby bylo co do pusy. Pak sýpku, ať je kam zrní dávat, poblíž domů jídelní trh, ať je kam to vozit, a už vám město primitivním způsobem funguje. Obyvatelstvo se dělí do tří skupin – plebejci zastávají dělnické profese a k životu jim stačí jídlo a voda ze studny, equité jsou tu pro kvalifikovanou práci a už chtějí nějaký ten civilizační výdobytek – a šlechta je pakáž rozmazlená, nepracuje, jenom spotřebovává, ovšem platí daně. Výsledkem je docela jednoduchá rovnice – město může fungovat samo o sobě i s pouhými plebejci, kteří jsou nenároční a většinu zboží vám vyrobí, ovšem vy potřebujete hlavně peníze (za ně stavíte) a těch hromady vývozem ječmene nezískáte. Sice máte zisky i z daně z prodeje, ale právě proto, že jsou dělníci nenároční, se toho moc neprodá, a tak potřebujete vyšší vrstvy, aby nakupovaly – a ty zase potřebují služby, jako jsou chrámy nebo vodovody. Celé je to roztomile propletené, ale snadno pochopitelné a opravdu příjemně se to hraje, navíc se různé potřeby prolínají, takže když třeba i plebejcům servírujete rozmanitější jídlo a nějaké to základní zboží, mají radost, pracují radostněji... a hlavně si vylepší svůj dům, takže se k nim vejde i bratranec. Uspokojit potřeby nejvyšší třídy je pak docela fuška, zpátky je samozřejmě i princip libosti k okolí, mezi důl a továrnu na sušenky se vám prostě pracháč nenastěhuje.


Vzhled a výhled
Hra je pochopitelně 3D, a ačkoli nevypadá tak přenádherně, jak nám autoři slibovali, špatné to není – dokonce i od doby psaní preview, kde jsme na grafiku trochu plivali, se něco nenápadně zlepšilo, a hra tak působí hezky a atmosféricky. K tomu se střídá noc a den, sem tam prší nebo je bouřka, prostě veselo. Čili za vzhled plus, za obsah taky, protože kampaň je dlouhá a rozvětvená, k ní je hrst samostatných scénářů a samozřejmě editor. Herní principy fungují, hraje se to moc hezky a příjemně, obchod bují, boje jsou decentní, ale vkusně provedené a na rozdíl od CivCity FUNGUJÍ, čili sláva nazdar. Jo... a je to česky včetně namluvení, což někde působí směšně, ale celkově je to určitě plus.

Na Řím!
A to je celé. Hodnocení je vysoké, převysoké ... a přece ne nejvyšší. Ona je totiž ta hra dost podobná těm starým. Je ve 3D, nějaké věci jsou jinak, hraje se příjemně a hezky – a to stačí. Na druhou stranu jestli smažíte staré verze o sto šest, nemáte moc důvodů upgradovat, zvlášť když hardwarová náročnost je mnohem vyšší, ve velkých městech až brutální. Jít dál se tak hodí hlavně kvůli okoukanosti a změně prostředí, přece jenom poslední římský kus série je už poněkud letitý. Čili bychom to shrnuli tak, že na revoluci žánru čekáme s napětím, a i vzhledem k tomu, že nevíme, je-li tady vůbec revoluce možná (Children of the Nile se pokusilo a vyhořelo), těšíme se zatím z toho, co máme. Těšte se též.

Autor článku: Viktor Bocan

Distributor: Sierra
Výrobce: Tilted Mill
Distributor v ČR: CD Projekt
Oficiální web: www.caesarIV.com
Cena: 199,- [koupit]
Multiplayer: ne
Požadavky: 1,6 GHz, 512 MB RAM, 128 MB videokarta
Doporučujeme: 2,6 GHz, 1024 MB RAM, 256 MB videokarta

Mínus:
Grafika nakonec není tak úchvatná, jak vypadala na obrázcích, dost se to cuká.
Plus:
Starý dobrý Caesar si vzal nové hadry, ale je to on!

Verdikt:
Návrat do starého Říma není moderně spektakulární, ďábelsky inovativní nebo šokujícím způsobem dokonalý. Ale je to skvělá hra, no...

Hodnocení: 85%

Článek původně vyšel v časopise:

Publikováno: 27.10. 2006 (17878 čtenářů)